V knihovně

Čekanka Učekaná - Příště

23. prosince 2008 v 14:09 | tady žvaní Nifredil
Vždycky mě dostane.



´
Přečetla jsem těch několik zpráv, který´s mi dneska napsal a je mi jako by mě někdo praštil popelníkem do hlavy a do břicha mi zavrtal motorovou pilu.

"Chci tě jako blázen, kdoví, jestli se z toho nezcvoknu, uvidíme se, lásko…"
Uvidíme se, já se nebojim.

"Zatím to zvládáme, viď, jen počasí nám nepřeje, asi nám zustane ten kancl navěky. Pa, rybko"
A já se tak těšila na deku a les, jenže letos je takový blbý léto…tak kancl a ten mám taky ráda. Máme tam postel a sprchu a taky automat na čokoládu.
"Mám ty tvoje básničky pořád v autě, aspoň je mám po ruce, v autě trávim nejvíc času"
A domu s tim nemůžeš, viď, s básničkama, který ti píše zamilovaná hysterka.

Modlitba za Owena Meanyho

29. listopadu 2008 v 17:24 | tady žvaní Nifredil
Když vám nečekaně zemře osoba blízká a drahá, neztratíte ji najednou; ztrácíte ji postupně a dlouho - jak plyne čas, přestanou jí docházet dopisy, z polštářů vyvane její vůně a nakonec se vytratí i z jejích šatů ve skříni a prádelníku. Stále přibývá částí, které z ní postrádáte. A jednou přijde den, kdy zvlášť silně pocítíte, že vám nějaká určitá část chybí, a tehdy si uvědomíte, že je pryč, navždycky - a pak zas přijde další den a další určitá chybějící část.

Tak tedy!

22. listopadu 2008 v 12:53 | tady žvaní Nifredil
Báseň od Sylvie Plath (sbírka Ariel).

Pár vět o ní: Manžel ji nechal samotnou se dvěmi dětmi. Odstěhovala se do pronajímaného domu, kde byla hrozná zima, zamrzala voda a tekla vana. V té době (poslední měsíce života) psala knihu Ariel, nabytou šedí jejích dnů, prázdnotou, halucinacemi, výčitek, ironie, lítosti...Několikrát se pokusila o sebevraždu, poslední pokus se podařil. Zemřela ve třiceti letech.

Jiří Žáček (1.část)

26. října 2008 v 18:23 | tady žvaní Nifredil
Protože za chvíli se bude muset opět vrátit do knihovny, přidávám ty nejoblíbenější básně. Aby mě dál hřály a fasninovaly.

Obejmi mě

25. září 2008 v 17:46 | tady žvaní Nifredil

Haiku

16. září 2008 v 17:57 | tady žvaní Nifredil
U Víta
Hiroši Koši

Studí na dotek
oblýskané sedátko
ve zpovědnici


Josef Kainar

12. září 2008 v 8:00 | tady žvaní Nifredil
MISS OTOS LITUJE...
Miss Otis lituje
že nemůže přijít na lunch
zajisté bude ráda
že vám ji omlouvám
Madam
V celém bytě je protivný průvan
je tu dav kouřících lidí od novin
Miss Otis lituje
a z koupelny je cítit plyn
Když jsem přinášel v osm
jako obvykle ranní čaj
Madam
byt byl podivně tichý
a já jsem se v něm bál
Madam
Někdo zapomněl v předsíni zhasnut
světlo jistě hořelo po celou noc
Madam
Miss Otis lituje
a nikdo nepřišel na pomoc
Smutek nevyvětrá tak lehce
jak svítiplyn
Madam
odejdu někam na jih
kam bych se jinam dal
Nikde nenajdu tak sladkou službu
po nikom už nebudu tak sám
Madam
omluvte Miss Otis
jak já vám ji omlouvám

C. McCullough - Ptáci v trní

23. července 2008 v 17:05 | tady žvaní Nifredil
Podle jedné legendy žije na světě pták, který zazpívá jen jednou za život, sladčeji než jákekoli jiné stvoření na této zemi. Od chvíle, kdy vyletí z hnízda, hledá trnitý strom a neustane dokud ho nenalezne. Potom se v těch nehostinných větvích rozezpívá a na nejdelší a nejostřejší trn se nabodne. Umíraje se vypne ve smrtelných mukách a krásněji než skřivan či slavík zazpívá jednu jedinečnou píseň, za kterou zaplatí životem. Ale celý svět zmlkne a naslouchá a Bůh na nebesích se usmívá. Neboť to nejlepší se vykoupí jen velikou bolestí...Alespoň tak praví ona legenda.
.
.
.
.
.
.
.
.
Pták s trnem v hrudi se řídí neměnným zákonem; neví, co ho žene, aby se nabodl na trn a za zpěvu zemřel. V okamžiku, kdy mu trn vnikne do hrudi, neví, že ho čeká smrt. Jen zpívá a zpívá, dokud v něm pulsuje život. Když si bodáme trny do srdce my, víme to. Víme, co nás čeká. A přece nás to nezadrží.
Stojí za přečtení. Zkuste to...

V. Nabokov - Lolita

23. července 2008 v 16:48 | tady žvaní Nifredil
Přímo virtuozita slov. Čte se sama, je dokonalá.

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj chřích, má duše. El - ó - el - í - té - á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na "-tři!" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.
Byla Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy vstoje a v jedné punčošce měřila metr pětašedesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém objetí však byla vždycky

Konstantin Biebl - Milenci

21. října 2007 v 14:52 | Nifredil
Až umřem, staneme se květinami.

Ve dne budeme lidem pro radost
a v noci budeme sami.

Meg Cabotová

25. září 2007 v 10:56 | Nifredil
Sérii Deníky princezny prostě zbožňuju, je to pro mne vždycky taková pohodička.
Dám vám sem nějaké ty oblíbené pasáže:
1)Josh Richter(souhlas - 180cm nefalšované přitažlivosti. Blond vlasy, které mu často padají do jasně modrých očí, a ten sladký, ospalý úsměv. Jediný zápor: má natolik špatný vkus, že chodí s Lanou Weinbergovou)
Pan Wheeton, trenér veslování(souhlas, ale je zadaný. Viděla jsem ho, jak otvírá dveře do sborovny slečně Kleinové)
- Seznam největších idolů, Princezniny deníky
2)Co se stalo s jejím pesarem? Vím, že ho má, Jako malá jsem ho jednou našla ve sprše. Sebrala jsem ho a několik týdnů jsem ho používala jako mísu v domečku pro panenky, než ho máma našla a sebrala mi ho.
- Místo pro princeznu!
3)CO MUSÍM UDĚLAT
Nalakovat si nehty
Rozejít se s Kennym
Uklidit zásuvku s ponožkami
- Zamilovaná princezna
4)DOMÁCÍ ÚKOLY:
Matika: Co na tom? Jdeme s Michaelem na ples!!!!!
Angličtina: Na ples!!!!
Biologie: Já jdu na ples!!!!!!
Zdravotní výchova: PLES!!!!!!!!!!!!
Speciálka: to tak
Francouzčtina: Vouz allez au ples!!!!
Zeměpis: Zeměples!!!!!!!!!!!!!!!!!
- Princeznám sluší růžová
Víte, napsala bych sem víc, jenže bych musela přepsat všechny ty knihy(červené tváře)

František hrubín - Romance pro křídlovku

7. září 2007 v 18:33 | Nifredil
Tohle mě přímo nadchlo(nadšený úsměv)!
Takže přidám nějaké ty úryvky...

(...)
Terina. Vím jenom,
že je jí patnáct. Chci si ji vypodobnit,
je však nevypodobitelná. Je všechno,
co mých dvacet let do mne nanosilo
z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona
jak z pláství vybrala strašné sladkosti.
Je všechno, co naráz zastavuje srdce,
a přece to není smrt. A je všechno,
čím vždycky člověk poprvé vydechne.
Milenka ještě ne, na to je jí mnoho.
Nevím, kolik má rukou a kolik úst,
každým stéblem a lístkem a každou hvězdou
mě žíznivě pije. Jsem vesmírem
doteků, až mě mrazí, a přece jsme se
plaše dotkli jen jednou.

(...)
Terino,
odjelas ve voze se záclonkami.

Včera jsi ke mně vyskočila v jízdě,
koleny ses mi opřela o lopatky
a má křídla se rozprostřela v tvé krvi.
Byl jsem k zbláznění živý.

"Neumřete mi!"
řeklas mi dnes ráno.

(...)
"Umřela na záškrt. V zimě."
"Terina?"

Večer budu ležet u plotu, obličejem
v trávě. Z návsi mě Viktorova křídlovka
bude přibíjet k zemi a její sólo
bude se třepetat pod mými spánky,
pěstmi je budu vyhánět, to bych si však musel
rozpoltit hlavu o mezník, aby naráz
vyrazilo ven.



Napsala bych toho víc, ale znám se...líbí se mi to tak, že bych vám to tady musela celé přepsat...no někdy si to přečtěte...

Pablo Neruda - Mrtvá

3. září 2007 v 8:58 | Terin
Kdybys náhle neexistovala,
kdybys náhle nežila,
já budu žít dál.

Neodvažuji se,
neodvažuji se napsat to,
kdybys zemřela.

Já budu žít dál.

Protože tam, kde nemá člověk hlas,
tam je můj hlas.

Tam, kde bijí černochy,
nemohu být mrtvý.
Když do vězení vstoupí moji bratři,
vstoupím tam s nimi.

Když přijde
vítězství,
ne moje vítězství,
ale veliké vítězství,
musím promluvit, i kdybych byl němý:
uvidím je přicházet, i kdybych byl slepý.
Ne, promiň mi.
Kdybys nežila,
kdybys
ty, milovaná, lásko má,
kdybys ty zemřela,
všechno listí opadá na mou hruď,
ve dne v noci bude pršet na mou duši,
sníh spálí moje srdce,
půjdu mrazem a ohněm a smrtí a sněhem,
mé nohy budou chtít tam, kde spíš,
avšak,
žít budu dál,
protože tys mě chtěla nadevše
nezkrotného,
a protože víš, lásko, že nejsem jenom člověk,
ale všichni lidé.

Jan Skácel

29. srpna 2007 v 12:09 | Terin
Smlouva
Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.
Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, která je mi třeba.

Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí
jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest
opravdu bolela a slza byla slza.



Chvíle
Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.



Dávno
Na břehu tiše splývajících ptáčku
ležela pravda
snadná jako smích.
Nebylo,
co by zasloužilo lež
na břehu pěnkav volně plynoucích.
 
 

Reklama