Prozaické (ne)smysly

Zatím nevymyšleno.

9. září 2008 v 16:58 | tady žvaní Nifredil
Pokusila jsem se o povídku na pokračování. Je to z části autobiografie, ale opravdu jen z části. Začala jsem ji psát proto, že jsem měla chuť na něco "sladčího" (i když ne vždy) a chtěla jsem, aby aspoň něco skončilo dobře - tak jak má.Je to vlastně jen hloupost, která je tu čistě pro mně. Nic oslnivého, nic převratného, nic co tu ještě nebylo.
Název mě zatím nenapadl, nápady jsou vítány(úsměv).

Možná, že ráj v němž zůstáváš, si ukradla...

8. června 2008 v 11:56 | Nifredil
Někdy jí připadalo, že létá. Ať už na nebi v podobě malého ptáčka, který přináší jaro nebo jen na ulici mezi několika krámky s cetkami. Možná, že ten její dojem dělaly pouze jeho lehké boty, které se nad chodníkem snad opravdu vznášely. Několikrát se s ním cítila být něčím lepším než ve skutečnosti byla. Měl zvláštní kouzlo osobnosti a nedokázala si ho vysvětlit. Nejraději, a dělala to většinou před spaním, si představovala, že se tak cítí, protože ji naučil taky létat. A dokonce v to i jakýmsi způsobem věřila.
Jednoho dne (mohl být přesně takový jako je tento) kráčela přesně po té samé cestě jako on. Nervózně se kousala do horního rtu a těkala očima po všem možném. Párkrát za ním klopýtla, ale nevzdávala svoji cestu. Myslela jen na jakousi duševní výhru, která mohla přijít každým okamžikem. Rychle se na ni otočil a ona, stále s teplými dlaněmi a s košíkem plným přání, spatřila v jeho očích náhlou nenávist a možná i nepatrný odpor vůči ní. Zděsila se a zůstala stát přesně na rohu té nejrušnější ulice. Pořád se na ni díval a vypadala to, že kdyby měl tu sílu, možná ji i uhodí.
" Nejsem dobrej člověk." Tu větu skoro pošeptal, ale měla stejný efekt, jako kdyby ji zařval.
" Ne, to není pravda. Lžeš." řekla a pořád nespouštěla oči z jeho tváře.
" Ale víš, vždycky si to věděla. Možná sis to jen nechtěla připustit. Jsme každý úplně jiný člověk. A ty jsi, přiznejme to, příliš dětinská."
" Začínáš mě děsit." A sklopila oči.
" Chci konečně někoho normálního. Ty si pořád něco namlouváš, vymýšlíš hloupé hry a divíš se, že je nikdo nechce hrát a přitom si ani neřekla pravidla."
" Copak něco má pravidla? Nebo smysl?" Natáhla k němu ruku. " Pojď domů."
" Ne. Ty opravdu nic nechápeš." Jeho oči už začaly být spíš jen smutné a skoro bez života.
" Ale na začátku se ti to líbilo. Říkal si, že mě miluješ proto, jak dokážu vidět svět."
" Všechno se jednou omrzí, zlato." Vzal kufr a otočil se. A ona, křehká a s poslední sílou, na něj zavolala: "Bylo to až moc krásné a ty ses jen zalekl."
Naposledy se na ni podíval a v jeho očích teď byl opravdu poznat odpor.

Ptáci

28. srpna 2007 v 22:02 | Terin
Už ani nevím, co se s ní stalo. Jednoho dne prostě přišla a byla úplně jiná. V obličeji byla vyspělejší, vrásky na čele se zvýraznily, oči potemněly, chůze se stala sebevědomější a vše, co řekla, dávalo najednou až moc smysl. Vzpomínám, že když jsem se zeptala, co může za tak velkou změnu, odpověděla prostě a jednoslovně - ptáci. Jen co tohle dořekla, vytratila se a já ji už nikdy neviděla. Byla pro mě jedinou osobou, které jsem se mohla se vším svěřit, která mi vždy pomohla a obětovala mi co nejvíce času. A ona si prostě jen tak zmizela. Bez rozloučení a bez toho, že by řekla třeba to, že se už nikdy nevrátí.
Od doby jejího náhlého útěku uběhlo mnoho let a já na ni stále vzpomínám a přemýšlím, proč to udělala. I já jsem se dost změnila. Můj život je sice přesně takový, jak jsem si ho vysnila, ale pořád mi něco chybí, něco na co nemůžu přijít. Vím, že je to jedno slovo. Slovo, které když zjistím, tak se pro mě určitě vše změní. Proto na něj musím pořád myslet a nedá mi to, dokud na to nepřijdu.
Šla jsem se projít. Mé nohy zabloudily do parku k jedné lavičce. Tady se to stalo. Odtud ke mně přišla, celá šťastná a zcela jiná. Opět mě přepadla tíha času. Je to tak dávno a nikdy jsem na to nepřišla. Nikdy jsem se nedozvěděla pravdu. Pomalu se mé oči přivřely, hlava spadla dozadu a mozek dal svolení průchodu slz. Na nic jsem se už nesnažila myslet, vlastně to spíš nešlo. Ztěžka jsem otevřela oči, směřovaly rovnou k obloze, kde letěli ptáci. Letěli po nebi tak volně a bezstarostně, až mě píchlo u srdce. Letěli svobodně. Ptáci. V tom okamžiku mi vše došlo, to z jakého důvodu se změnila a hlavně proč odešla. Začala jsem se smát. Nahlas.
Lidé chodili kolem mě a divně se dívali na toho blázna. Ale mně to bylo jedno, najednou i mně dávalo všechno smysl. Zvedla jsem se z lavičky a šla přesně opačným směrem od domova a v hlavě mi znělo jen pár slov - svoboda, volnost, ptáci.

Jednou to skončí

28. srpna 2007 v 22:00 | Terin
Dřív si držel mojí ruku strašně pevně a tak nějak majetnicky. Měla jsem pak pocit, že mi nikdo nemůže ublížit, snad jen ty, protože kdyby si mě v tu chvíli pustil, připadala bych si hrozně ohroženě a ty bys mě pak snadno dostal ze hry. Tenhle pocit jsem i přes to nebezpečí měla ráda, možná proto, že jsem v tu chvíli vždycky myslela, že nás nic rozdělit nemůže. Důvěřovala jsem ti. Tohle jsem už dlouho nezažila. Už mojí ruku nedržíš vůbec sobecky, ale spíš jen tak, aby se "neřeklo"...
Před dlouho dobou si mi šeptal něžný slůvka. Vždycky se mi u nich zatajil dech a přeběhl mráz po zádech. Několikrát jsem si při tom připadala jak ve snu, nebo spíš jako v poblouznění. Teď už mi jen říkáš ty obyčejné fráze, které každý zná. Chybí ti ta tvá pověstná fantazie a nápaditost. A když už konečně s něčím přijdeš, nám co dělat, abych to pochopila.
Sedím na gauči, který jsme kupovali ve výprodeji. Vybrali jsme dobře, ne? Co jsme na něm všechno prožili. Ale to už je za námi. Každý kus nábytku mi něco připomíná... Už to takhle nevydržím... Pomalu mě ničíš.
Vím, že vedeš dvojí život. Z práce se vracíš čím dál víc později. Častěji jezdíš na pracovní cesty a máš snad každej druhej den večeři se spolupracovníky. Jednou když jsi byl údajně na služební cestě, volali z práce a ptali se, kde jsi. Tehdy mi vše došlo. Možná už jsem to dávno věděla, ale v ten moment se to už nedalo přejít. Ale já stejně nedokázala nic udělat. A když jsi přijel a vyprávěl, jak jsou tví kolegové pracovití a co nového jsi se naučil, jen jsem se pousmála a dala ti na stůl tvé oblíbené jídlo.
Jsem hloupá. To mi nemusí nikdo říkat, moc dobře to vím. Jdu si zabalit svoje věci. Tohle už se nedá snést. Doufám, že ti aspoň trochu budu chybět. Už docela dlouho bereš za samozřejmost, že přijdeš domů a máš uvařeno, uklizeno, vypráno, ustlanou postel a vychlazený pivo. Ale já nejsem stroj, potřebuji i nějakou úctu a lásku. A to mi už nedáváš a ani se o to nesnažíš. Mám tě ráda jako člověka, který mi pomohl pochopit, že na lásku potřebují být dva a že založení rodiny vyžaduje dlouhodobé úsílí a snahu. Tohle jsem pochopila a uvědomila si, že s tebou to nepůjde. Proto odcházím. Děsně mě bolí ta skutěčnost konce naší lásky. Sbohem, končím tuhle etapu a tuhle kapitolu mého života.

Obrázek

28. srpna 2007 v 22:00 | Terin
Pomalu, spíš jakoby opatrně jsem otevřela dveře do trošku potemnělého pokoje. Z každého zákoutí na mě vykukovaly dřevěné figurky, které později tvořily Betlém. Postavila jsem se před dědu, seděl na svém starém křesle a vyřezával. Hrozně ráda jsem ho sledovala. Při práci se mu vždycky jemně krabatilo čelo, někdy se dokonce soustředil tak moc, že sebemenší vyrušení ho dokázalo dokonale vylekat.
"Dědo? Podívej na mojí panenku. Má nové šatičky." Řekla jsem a chtěla jsem jeho pozornost strhnout jen a jen na sebe.
"Terezko, zlatíčko, teď nemůžu. Jdi mi něco nakreslit." Rychle mě odbyl a dál se věnoval jen své činnosti.
"Ale musíš mi slíbit, že to nevyhodíš." Prosila jsem a nasadila ten krásný dětský úsměv, kterému dokáže jen málokdo odolat.
"Nevyhodím ho, já si ho nalepím dokonce na dveře!"
"Slibuješ?"
"Ano."
"Na co?"
"Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!"
"Tak to jo." Vesele jsem odpověděla a odtrajdala si to do svého pokojíčku.
Jen co jsem dosedla za stůl a vytáhla papír a pastelky, začala jsem tvořit své dílo. Mé malé prstíčky křečovitě svíraly pastelku, co tančila po papíru a za sebou nechávala barevnou stopu svého umění. Byla jsem tehdy jako smyslů zbavená. Chtěla jsem, aby byl ten obrázek dokonalý, krásný…. prostě aby byl všechno, jen ne ošklivý. Mé dílo bylo dokončena a já utíkala zpět k dědovi.
"Podívej! Už to mám!" vychrlila jsem na něj a čekala, co na to bude říkat.
"No teda! To je překrásné, broučku." Řekl, vstal a nalepil můj obrázek na dveře od svého pokoje tak, aby každý, kdo kolem projde, uviděl můj výtvor.

Za tu dobu se moc změnilo. Ve Tvém pokoji je prázdno. Když jsi odešel, nedokázala jsem pochopit proč. Ale byla jsem tehdy moc malá holka. Nedávno jsem prošla kolem Tvého pokoje a vzpomněla si na ten obrázek. Odkryla jsem závěs, který je před dveřmi a do koutku oka se mi vkradla slza. Byl tam. Úplně stejný, tak jak si ho pamatuji. Je neuvěřitelné, jak ten malý kousek něčeho mi dokázal připomenout tolik krásných chvil strávených s Tebou. Mám Tě moc ráda a nikdy na tebe nezapomenu…. Škoda, že jsem Ti nestihla říct, že jsi pro mě byl nejenom dědou, ale i tátou a za to Ti moc děkuju.

Zrza

28. srpna 2007 v 21:57 | Terin
Byli jsme tenkrát strašně malí.Spíš malí smradi.Ani nevím kolik nám to vlastně bylo.Snad do třetí třídy jsem chodil a ona byla o rok mladší.Bydlela v sousedství a měli jsme se rádi.Já a Zrza.
I dnes když zavřu oči, tak ji zase uvidím.Zrzavé vlasy zářící jak oheň a pihy skoro až k uším.Byla drzá, vzteklá a malá.Hubeňour se záplatou na sukýnce a věčně padajícíma punčocháčema.
Hráli jsme si na indiány, závodili v polích a kradli spolu jabka.A někdy se i pohádali.Kvůli mé hlouposti:"Zrzi, Zrzi co tě mrzí?Ta zrzavá palice!".To se pak vždycky ke mně otočila zády, aby zakryla slzy.Rychle si je rozšmudlala po tvářích a vyplázla na mě jazyk.Hrál jsem jí také divadlo.Měl jsem herce vyrobený z kaštanů a udělaný trůn z klacků pro princeznu Zrzu.To se jí vždycky líbilo.Zapomněla, že se na mě zlobí a smála se od ucha k uchu.
Jednou jsem chtěl, aby se bála.Tak jsem nechal zabít toho zrzavýho panáka.Jenže pak jsem si vše uvědomil a vzpomněl si na ten hrob.Hrob mrtvýho vrabčáka, kterýho jsme našli tak bezvládně ležet u stromu.Začal jsem strašně bulet.Ale Zrza?Ta nebyla vůbec smutná.Možná jí to bylo jedno.Možná jí nedošlo, že je vlastně zabitá.Seděla na kraji cesty, pozorovala motýly a divila se, že je nechytám.
Zrza, ta moje zrzavá palice.Byla mé druhé já.Měli jsme se rádi a vyváděli spolu různě hlouposti.Až jednou na naše místo nepřišla.Myslel jsem, že ji nepustili ven kvůli tomu rozbitému oknu.Vracel jsem se domů a pak ji viděl, jak ji odvážejí s mámou a s tátou černým auťákem.Hleděli jsme na sebe a v jejích očích byl znát tak bolestný smutek.A došlo mi, že je to naposled co ji vidím.Pamatuji se ten večer ještě teď.Nešel jsem dlouho domů.Veděl jsem jak strašně budu bit.Ale když jsem se vrátil domů táta mě vůbec nezbil.Ten večer jsem slyšel jedno nový slovo - žid.

Hledala jsem Tě...

28. srpna 2007 v 21:56 | Terin
Kdepak jsi? Kde se probouzíš a usínáš? Kde se směješ a pláčeš? Kde hrdě tyčíš hlavu nebo pokorně chodíš? Kde žiješ?
Hledám Tě. Všude kde se dá. Prolézám každý temný kout, každé místo. A stejně Tě nemůžu najít. Usínám se smutkem, ale stále ještě s určitou nadějí. A když se probudím jsem hned připravena vydat se na další cestu za Tebou. Někdy přemýšlím proč nehledáš Ty mě. Ale možná, že ano. Jen se naše cesty míjejí. Vždyť existuje jen jedna láska, jedno přátelství, jeden život a jedna smrt.
Hledala jsem Tě s neskrývaným elánem.
Hledala jsem Tě s dávkou své naivity.
Hledala jsem Tě i když jsem si odřela koleno, možná i duši.
Hledala jsem Tě, ale i přesto, že se to nedařilo šla jsem dál.
Hledala jsem Tě a doufala.
Hledala jsem Tě a nenechala si to vymluvit.
Hledala jsem Tě snad všude.
Hledala jsem Tě a bála se, že až Tě najdu, tak se budu bát Tě oslovit.
Hledala jsem Tě se čtyřlístkem v kapse u kalhot.
Hledala jsem Tě...dokud jsem nezjistila, že vlastně vůbec nejsi...hledala jsem Tě...
 
 

Reklama