(ne)Laskavé lásky

S pocitem viny...

25. dubna 2009 v 19:58 | tady žvaní Nifredil
S pocitem viny
se tě naposledy zeptám
jestli je ti už fajn
a zda tě nebolí
ranní vstávání
když vidíš
prázdný místo
vedle sebe

Jak tě zebou záda
beze mě
a prstoklady
ti doznívaj
dnes žádný
krok sun krok
nebude

Ještě mě slyšíš
ve svý koupelně?
Je tam pořád
cítit můj šampón?
Ještě tě rozčilují
moje vlasy
ve vaně?

S pocitem viny
budu usínat
bez tebe
a bude mi jedno
že tě to mrzí

Ona tě utěší, ne?

Stále tě cítím

13. dubna 2009 v 14:51 | tady žvaní Nifredil
Cítil ji když odešla

Utápěl smutek
v mátovym čaji
Snažil se přebít
její vůni
osvěžovačem vzduchu
s lesním aroma
( nebyla přece víla, ne? )

Netušil jak jsou
tyhle holky přelétavý
Vzala mu kravatu
a na krk mu
omotala svoje
dlouhý nohy

/ Tak se už
roztaj
sněhová vločko!
Je jaro,
ty to nepoznáš? /

Stále ji viděl
ve svý postely
Spala
jako nemluvně
s palcem v puse
a slabým cukáním
v koutku úst

Ještě ji cítil
když vyplakával
její jméno
do polštáře...

Bez rytmů

13. března 2009 v 18:55 | tady žvaní Nifredil
Další pseudobáseň.



Teď už je konec
zníš mi bez rytmů
...v kapkách ti tančím
úplně nahá
bez důvěry
bez předsudků
stále ti tančím...

Měl jsi mě celou
beze zbytků..
já stále jen tančím
v tvý posteli
mezi dekou
a srdcem
jsem bez tebe
a s tebou...

Ve střepech spíš
a sníš jen trošku
...o mně už ne
jen o včerejšku

Zemřel´s mi jednou v dlaních mých
( často mě děsíš ve spaní )

Destruktivní...

4. března 2009 v 11:41 | tady žvaní Nifredil
Nechápu, proč v poslední době píšu tyhle divný, šílený a destruktivní věci...však hned uvidíte.

Bez názvu IV.

8. února 2009 v 20:41 | tady žvaní Nifredil
Menu pořád nejde a náramně mě to štve...
Tak aspoň jednu kraťoučkou báseň-nebáseň...



S promoklou kapucí,
s kalhoty 2xL
Běžela...
do různých dimenzí
tam kam si chtěl.


Tvůj parazit...

27. ledna 2009 v 15:23 | tady žvaní Nifredil
Tentokrát bez anotace...

Máš mě v sobě.

Dýchám v tobě
a lechtám tě na žebrech.

Miluju vůni tvý krve
a tvý napnutý svaly.

Skáču ti na ledvinách
a hladim tvý srdce.

Když něco nevíš
pofoukám ti mozek.

Někdy křičím hrůzou
když zakopneš.
.
.
.
A až mě nebudeš chtít
vyzvracíš mě na chodník.

( Tak už to udělej.
Já se s tím nějak vyrovnám. )

Teď už sbohem

26. listopadu 2008 v 19:09 | tady žvaní Nifredil
Kdyby to tak šlo, ale nejde...tak už fakt sbohem. Fakt zapomenu.

Blues bez tebe

12. října 2008 v 15:34 | tady žvaní Nifredil
Je taková...nevím, nerozumím jí.

Švestkový život...

17. září 2008 v 16:28 | tady žvaní Nifredil
/ Ta švestka
byla
na začátku
sladká
a potom



už jen
kyselá /



Chtělo se mi dát ti
vlasy za ucho
a políbit tě na nos.
Zasmát se,
vyhnout se pohlavkům,
milovat nepoznané
a poznané nelitovat.
Nedělat zbytečné hříchy,
sbírat vzpomínky,
vysmát se nánám,
který se vedle tebe kroutí.




/ Prostě jsem ji vyhodila /






Chtěla jsem schovat tvoje oči,
archivovat krásu,
nikdy nevidět tvůj žal
a nezažít bolest
kterou jsi mi způsobil.








/ Asi mi připomněla můj život /

My dva

16. září 2008 v 21:44 | tady žvaní Nifredil
Není to báseň, není to povídka, není to...nic. Asi rok staré. Dneska mi to něco připomnělo a té ironii minulosti se vlastně směju. Když jsi zpětně přehrajete chvíle a pocity, tak vám to přijde velice absurdní kvůli čemu (komu) jste se trápili. Protože najednou je to hloupé, bez významu, nijaké...
Neberte to co bude následovat moc vážně...jen zpoloviny pravda, ale pocity jsou skutečné. Někdy až přehnaně.

Pofoukáš mi zase srdce?

11. září 2008 v 16:36 | tady žvaní Nifredil
Nebo duši. To je jedno. Jednou to vždycky pomine.

Někde na začátku konce

7. září 2008 v 14:25 | tady žvaní Nifredil
Bylo to jak "nicneříkající" představení,
jak bezduchá televizní show.

(Ten život na špičkách zvědavosti,
maliny na každém prstu
a hlavně
osamělost v davu lidí -
doteky každého ač tě nikdo neznal)
Bylo to prostě nějak trapné,
možná že i umělé.
(A prstoklad na parapetu
ti dnes obzvlášť nešel
a to sólo určené
jen pro klavír znělo
skřípavě)
Bylo to všechno jak ve směšném
knižním braku.
Nebo jak obyčejná přetvářka.
(To tvoje "mám tě rád"
při toulání se po ulici)
Spíš jsem to jen nepochopila.

Dočkám se...

7. září 2008 v 13:02 | tady žvaní Nifredil
Věnováno všem, kteří po někom (něčem) touží. V metaforách...

Srdcové karty

7. září 2008 v 12:57 | tady žvaní Nifredil
Spočítej naposledy tyhle ovečky
a přečkej se mnou ještě jednu noc.

hrála jsem karty o srdce
a poztrácela všechny trumfy,
když jsem se na tebe
usmála.
A v ušmudlaných rukávech
zbyly jen drobečky štěstí a
lítosti těch dní.
Promrhala jsem všechny své sny
a zůstala jen poslední chvíle.
Hlava mě při každém kole
třeštila a
kůže mi byla malá čím dál více.
(Chtěla jsem zastavit svět
prázdnými dlaněmi)
Možná že v lásce
neexistují žádné výhry.
Jen nějaké ty prohry
a něco mezi tím.
Včera jsem prohrála v kartách
(své srdce
a možná že i tebe)

Pro tvoji neposkvrněnou duši

7. září 2008 v 11:35 | tady žvaní Nifredil
Jsi vtíravá chuť radosti

nevinných dětí,
které snad vždycky
věřily na zázraky.
Jsi něco, co si člověk
nevymodlí jen tak
za kousek slibů a nářků.
(při posledním baletu noci)
Jsi tolik hvězd a
tolik sluncí,
které mi spadly
při posledním dějství do klína.
(ještě jednou si je všechny přepočítám)
Jsi omamná vůně
sušené majoránky,
Jsi ten kdo mi ráno
zpívá memoáry.
(Někde je pro štěstí stále místo)

Zatím nic

17. července 2008 v 17:08 | Nifredil
Už budu tiše
slibuju
Jen mlčet na tvé rty
doufat v něco
v něco co nejde jen tak smazat
/Nikdy jsem nepoužívala zmizík
a gumu věčně ztrácím/
Víš ty...
chce se mi zvracet
a v břiše mám ten trapnej pocit.
Chtěla bych tě zratit
zapomenout
a nikdy tě už nenajít
Nemůžu o tobě psát
mluvit
prostě zatim nic
Ještě to příliš bolí...

Pouze mezi námi

8. června 2008 v 11:55 | Nifredil
Pamatuješ si ještě na to
jak vybuchla nám Hirošima?
Svíčky použili místo hvězd
a ta chvíle
byla
k uzoufání
smutná
(dodnes na ni vzpomínám).
Udělali jsme pár trapných chyb.
A neměli jsme zkoušet všechno hned.
Ty okamžiky už nikdy nevrátíme zpět.
Naše láska byla...
tak nebezpečně radioaktivní
jak při katastrofě v Černobylu.
Vyvěsili jsme
pramínky snů
do oken
a vše společné nám zabral exekutor.
/Pořád nechápu
jak ti můžu ublížit
když tě objímám./

Bolíš mě...

8. června 2008 v 11:54 | Nifredil
Bolíš mě
tak, že do tvých
příliš jemných zad
vyťukávám morzeovkou
prosbu aby si se

pokusil už tak nesmát...
Jenže
víš
je těžký nevidět tě
znovu se rozesmát.
Bolíš mě
tak, že si tě už
ani nedokážu namalovat
v mých dlaních.
Jsi pak jen zažloutlý negativ
a já pro tebe umírám
v tvém adresáři.
A tlačí ten dotek,
který se nesnaží
utěšit
a nebo to, že
mě prostě přepíšeš
jako jednu z těch tvých
nejdramatičtějších povídek.
Bolíš mě
a nenávidím všechny ty
moje "kdyby"
co chodí mi po bytě.
Možná, že je to
jen ranní smutek a
skládání poklon
v té absurditě.
Pálí to
když vím
že se za chvíli rozprchneš
a beze mě
zestárneš.
Bolíš mě
a vím, že si nikdy
nebyl udělaný pro mě.
Tví rodiče to
asi takhle nechtěli.
Je mi nevolno,
a nebude to jenom tou
špatnou kvalitou červeného vína.

Má smuténko...

8. června 2008 v 11:52 | Nifredil
Nechat se utopit
v tvých očích...
a už nikdy se nevyplakat
z nich.
/je smutek rána a
procitnutí lamp/
Pokusím se nenazvat tě
smuténkou
Bylo by až moc lehký
pořád se jen smát.
Já totiž nejsem ta
kdo matlá ti marmeládou ústa.
Víš, nejsem na sladký...

Malířka Tebe

8. června 2008 v 11:52 | Nifredil
Jednoho dne jsem se
stala malířkou
Najednou byly všechny zdi
plné Tebou
Bílý papír ožil
Tvým dechem
Nic už nebylo
zbytečně prázdné
Veselé odstíny
překryly šeď
Na prádelní šňůře
oběsila jsem smutek
Snad jen ty
uplakaný oči
začaly mi chybět
a přestala jsem si
okusovat nehty
...
Musela jsem se naučit malovat
protože je to jediný způsob
jak být s Tebou...
 
 

Reklama