Duševní doteky

Nenajdu tě...

18. dubna 2009 v 13:58 | tady žvaní Nifredil
Včerejší večer byl opět spontánní. "Nechoď, miluju tě!". Kdybys to aspoň myslel vážně.
Tahle věcička mě napadla v tramvaji, když jsem jela domů.



Stejně tě nenajdu
bloudit budu
s odřenými dlaněmi

hledat tě
a nenajít
to není smůla
jen nemám štěstí

ne nenajdu tě
a i když nemám jak
tak budu křičet
do všech stran
touhu po tobě
a po všem co máš

Ne, já tě nenajdu
ale prohledám
snad celý svět
já sama bez ničeho

a přece ještě s nadějí




O volné hodině....

27. března 2009 v 15:48 | tady žvaní Nifredil
Bez názvu VI.
A je tu jaro!
Všechno zpívá.
Jen ve mně sníh,
já napůl zmrzlá...

Srdeční...

19. března 2009 v 18:22 | tady žvaní Nifredil
O tom mym děsnym srdci.....



Asi jen stokrát jsem tě utopila
ve studenym čaji
a lhala ti snad celej život

Jsi moje chápání
a klepání, ozvěna a touha
něco nechápavýho
co bořim

Nechci tě ničit
tu krásu co máš
nechci tě ničit a pak dávat
dohromady
slepit
sešít
to už nejde

Jsi lehkost kterou
neustále ničim
lhanim o hezkejch věcech
a jsi poezií mýho života
kterej nikdy nebyl
tak krásnej a smutnej
zároveň

Občas tě nevnímám, neslyšim
neposlouchám tvoje chtíče
nějak tě umlčim
dám ti roubík a nechám tě se udusit

Jsi skleněná nádoba
s emocema uvnitř
a já je vždycky vyleju
vypiju a vyzvracim....

Prostě jsem tě zničila....

Křič za mě

15. března 2009 v 13:52 | tady žvaní Nifredil
V jednoduchých rýmech o složitém stavu...Štve mě tahle společnost...




My hledali jsme odpovědi
na život lehčí nežli dech
a zdali někdy dostanem se
na světlejší a lepší břeh.

My skákali jsme přes mezery
i když nás občas popad vztek
že někdy znáte jiná slova
tak za to nečekejte vděk.

A jestli se nám nepodaří
utéci z toho místa pryč
přijď tiše ke mně, zapal svíčku
a na chvilinku za mě křič.

Jsi můj stereotyp

6. března 2009 v 16:54 | tady žvaní Nifredil
Další šílená...co to se mnou jenom je?!
Aneb něco na způsob básně jedný .... hm? Jeho oběti?(((((:

Zvrácená touha po tvý duši...

2. března 2009 v 17:37 | tady žvaní Nifredil
Nikdy nebudu tvrdit, že tohle je báseň. Prostě není. Ale myslím, že v ní je něco co...ani nevím, nedokážu to specifikovat. Posuďte když tak sami...




Vykřičela jsem ti do vlasů
všechnu tu touhu
po tvý zvrácený duši

( Jo lásko, ty přece jsi jediná na světě )

Nikdo se nedivil že si ještě panic
prej si byl trochu stydlivej
když si ji dal prachy z levý kapsy
do jamky mezi její prsa
( fakt si se zděsil, že na tebe vypadnou )

Měl si absťák po mym šampónu
a odešel si za ní.
Je těžký bejt s tebou, když ty se mnou nejsi.

Tak jsem ti řekla, že si blázen,
to jak si hladil mý rameno
a kreslil mozaiky ze slz na holý záda.

A byl jsi vítr, hurikán, kterej se prohnal
přes mý rty a nechal tam spoušť
a mrtvý lidi.

Že přece odpouštět ti je něco zázračnýho
nad mý síly
že odpouštět ti nejde
když jsem to vlastně nikdy nechtěla...


Bez názvu V.

19. února 2009 v 10:01 | tady žvaní Nifredil
To jak jsem schoulená pod stolem
...to není známka strachu
Jen něco ve mně láme se,
rve vlasy, sliby v prachu

Všechny mé dálky

19. ledna 2009 v 19:21 | tady žvaní Nifredil
Asi proto, že... že je mi trochu smutno. A že sejde z očí, sejde z mysli funguje....jenže když se sakra zase objevíš....prý "Tak co?"....co jak co? Nijak...vůbec nijak...

Bez názvu III.

16. ledna 2009 v 21:27 | tady žvaní Nifredil
Ani si toho radši nevšímat. Můj chorý mozek nevyplodil nic lepšího. Je to už vážné...

To se ti zpívá
To se ti sní...
Láska je na prach
a na co jsi ty?



Naprš...

10. ledna 2009 v 12:27 | tady žvaní Nifredil
Jen pár bodů: Divadelní hra. Obchodník s děštěm. Příjemné. Inspirativní. Co více napsat? Snad jen jednu repliku...

Starbuck: Já...vždycky jsem si přál ocitnout se tváří v tvář něčemu...něčemu obrovskýmu...z čeho by se mi rozklepaly kolena a zamrazilo mě v zádech...Ale pokaždé, když to mám na dosah...když cítím, že je to ono...v mžiku je to pryč...Proč to, co člověk doopravdy chce, zmizí rychleji, než mrkneš okem? Proč to nemůže zůstat napořád?

Kabaretní tanečnice

2. ledna 2009 v 22:16 | tady žvaní Nifredil
Když jsem tě prve spatřil
na ošuntělém gauči
rudém jak víno
podobala ses labuti
oněmělé životem
Stvořena pro zábavu
a lehké snění
pila si šampaňské
z mastného kelímku

Na ošuntělém gauči
ve skořápkách osudů
podobala ses trochu
ušpiněnému pírku
tančícímu na rtech
jiných mužů
zběsilý kankán křičící
tvůj pláč

Na ošuntělém gauči
v šepotu našich těl
věřil jsem že jsi jen má
vonělas po šafránu
a já si myslel že
se navždy budu
tetelit v tvém dechu

Na ošuntělém gauči
v pravdivých lžích
chtěla jsi po mě zaplatit
a já ti vyhověl
zbaven všech sil...

Na ošuntělém gauči...
já pořád budu sám

Přeměny

20. prosince 2008 v 17:55 | tady žvaní Nifredil
Měla jsem ti říct,
že se už nechci měnit.

Dnes jsem se po tisíceré
narodila a
zítra čekám na smrt.

Měla jsem ti říct,
že neumím už nic
z toho PŘEDTÍM.

Moje opotřebovaná
metamorfovaná
duše
prostě bolí.

Měla jsem ti to říct
a místo toho
jsem se zase změnila.

Kvůli tobě.
Abych zapomněla.

Jsi jenom déšť

14. prosince 2008 v 16:41 | tady žvaní Nifredil
Jsi jenom déšť

nic složitého pro chápání


když stála jsem pod tvým oknem

řekl jsi "teď je ta chvíle
pro mé srdcetání"


měla jsem ukrytou

čáru štěstí ve své dlani


( a já se jen chtěla ujistit

že budeš mít klidné spaní )

Néé, to ven vůbec není slyšet!

6. prosince 2008 v 14:30 | tady žvaní Nifredil
Čtvrteční zpáteční cesta do ČR byla něčím velice inspirativní. Zachycen je tok myšlenek a pocitů...takže berte s rezervou, prosím.

P.S. Těch zážitků bylo moc. Ale zatím o nich nechci psát...

Tehdy naše...

1. prosince 2008 v 17:55 | tady žvaní Nifredil
Pro tebe. Protože už se nevídáme. Protože si byla přítel. Někdo v mém srdci. Vždycky tam budeš, jen si ublížila...


Ty naše velký akce
mandarinkový hody
a naše první zelená...
Pamatuješ?
Nic nebylo nevhodné
Piješ?
Ještě ji piješ?
Já totiž ne...

Bez názvu II.

24. listopadu 2008 v 14:40 | tady žvaní Nifredil
Nemám sílu na delší, teď ne.

I když ty smutky
s pochybnostmi mizí
v srdci jsme si stále
sami sobě
cizí.

Bez názvu

23. listopadu 2008 v 12:31 | tady žvaní Nifredil
S úsměvem na tváři
kreslíme slunce
do rohu papíru
i přes ten fakt
že nic nemáme
šité na míru

S jedním věnováním a s jedním smířením

11. listopadu 2008 v 18:12 | tady žvaní Nifredil
Jsou to dvě básně. Docela kontrastní. Na jedné straně naštvanost, na té druhé naděje, smíření, vyrovnání. Nevím...Ta druhá je opět něčím bolavá, ale spíš v ní převládají pozitiva(úsměv).

Jsi vzpomínka

7. listopadu 2008 v 13:51 | tady žvaní Nifredil
V poslední době vše co napíšu se mi nelíbí. Ale stejně píšu, jinak to nejde.

Noční blues

3. listopadu 2008 v 18:43 | tady žvaní Nifredil
Dvě kratší. Opět rychle sesmolené z náhlé inspirace.
(Měla bych se spíš učit dějepis, ale...)
 
 

Reklama