Duševní doteky

Dvě za večer

26. října 2008 v 20:43 | tady žvaní Nifredil
Rychle sesmolené, což se dá velice snadno poznat.

Nevím, jednou napíšu optimistickou, veselou báseň. Ale zatím nechci. Nebo to spíš nejde...jak chcete.

Opilecké blues

21. září 2008 v 16:21 | tady žvaní Nifredil
Nevím, co jsem jí chtěla říct. Prostě jsem psala a psala. Bez většího rozmyslu, žádného úmyslu. Sama jí moc nechápu...jde vlastně jen o pouhé pocity.

Říkají...

9. září 2008 v 15:19 | tady žvaní Nifredil
Říkají, že jsi dítě Štěstěny.
(Miluješ hraní rulety
a nikdy nepohrdneš pokrem)
Možná máš smůlu
v něčem jiném.
Myslíš na samotu,
která je někde
v tobě.
Piková dáma provází tě
a taky nouze něžností.
Říkají, že jsi šťastný.
V noci se probouzíš
strachem.
Piješ nakyslý mok
vzpomínek
a k večeři si dáváš hořkost
pralinek.
To všechno říkají.
Ty jen přikyvuješ.
Mlčíš.
Ale vevnitř křičíš.
A jdeš to vydýchávat na záchodky
...ne zcela veřejně.

Hledání v myšlenkovém poli

8. září 2008 v 17:12 | tady žvaní Nifredil
Už trošku starší. Kdysi jsem četla Kdo chytá v žitě a chytlo mě to. Tím svým kouzlem. Odhodláním. Samotou.

Jak člověk dokáže zavrhnout krásné chvíle

7. září 2008 v 13:07 | tady žvaní Nifredil
Pro Tebe, ač jsme se už strašně dlouho nezastavili na kus řeči. Věnuji Ti tuhle báseň, protože si mi ukázala co je to přátelství.

I přes ty chyby...

7. září 2008 v 13:04 | tady žvaní Nifredil
Vyskočím si na nejbližší
obláček
a zakřičím všem do oken
poslední sonet
od Shakespeara.
A potom spolu zkrotíme
neposedného muže,
oslavíme to nezvykle -
v kavárně.
"Svět z básníkova pera".
Složíme dohromady báseň
z odpadků na ulici
a dodáme jí patřičný šmrnc.
A nikdy nám nebude připadat
špatná.
Protože my jediní víme,
jak těžké to může být se slovy,
které nemusí hned dávat smysl
a nejsou na první pohled
úhledná.

Zpomal, srdce!

7. září 2008 v 12:59 | tady žvaní Nifredil
Přes tolik hvězd

a tolik odpuštění
jsem se jen chtěla milovat.
Přes tolik cest
a mnoho snění
klopýtala jsem častokrát.
/Jenže dnes i ta nejjasnější hvězda padá
a stává se z ní pouhý stín.
Dnes se vše horším stává,
já zabalím tě do noci./
Přes trošku námahy
a pochopení
a špetku zrady
a provinění.
/V prázdné ulici spíš
jak zatoulaný pes
bez kouska pokory.
I včera bylo pozdě
na všechny
omluvy.
Měla jsi v sobě
víc než lásku
a mohla si toho nabídnout víc
než kdo tuší./
Tak proč jsem dala svoji duši?
/Dnes už nic nepocítíš./

To něco v nás

2. září 2008 v 13:25 | tady žvaní Nifredil
Když tě někdo navždy opustí
měj aspoň trošku pochopení.
Já...
já vím, čeho se ten druhý dopustí.
Ale nechtěj po mě vysvětlení.


I když se kvůli ní rozpláčeš...
prosím měj to pochopení.
Víš já...
každý si to jednou odskáče.
Ale nemám pro to vysvětlení.


Častokrát tě ještě smutek dožene
a ty nikdy asi neuslyšíš vysvětlení.
Možná že radost ti občas něco přinese
a to je dobrý důvod k pochopení.

Tobě...

8. června 2008 v 11:55 | Nifredil
...protože psaní v slzách bolí nejvíc
protože omluv se snadno přejíš.
...protože Ty si mě hladil za
princezny.
...protože Ty si mě viděl
lepší.

Protože smrt k nám přijde vždy
neohlášená
třeba jako pošťák
který náhle zaťukal jinak
darovaná věc co se nám
rozbila
jako suché listí
které se rozhodlo
dneska nepadat.

...protože nic není nadarmo
a taky zadarmo.

A s trochou štěstí bys mi
nikdy nepřišel říct promiň
s pocitem viny a se slabší
křečí v zátylku.

...protože s poslední kapkou
ze sklenice
měla bych ti říct už naposledy
sbohem.
...protože se nikdy nevrátí žádná
chvíle s tebou.
...protože zrnko prachu nerozpoznáš
v milionech dalších.

/Protože si to byl Ty/

Skvrna

8. června 2008 v 11:54 | Nifredil
Jsem jen skvrna
na bílém
ubrusu
a s trochou
nevkusu
ještě se
rozlezu.

Konečně

8. června 2008 v 11:54 | Nifredil

V tom opojení černé kávy
a v oparu levných cigaret
říkám ti navždy
sbohem
protože zítra už možná
mohu
uletět...

Uvědom si to

8. června 2008 v 11:53 | Nifredil
Schoulená uprostřed něčeho
co ani nejde popsat.
Večer si pouští Čajkovskeho
/a nebo plyn,
když to chceš narovinu/
Všechnu tu krásu
do tvých očí naposledy
smět vepsat.
Do všech míst padáš
a nemáš žádnou šanci.
A to co děláš
je jen klam.
Nikdo tě nezachrání
nikdo tě nezachytí
nikdo ti nepomůže
nikdo ti nebude
držet ruku na týhle
cestě.
Na týhle cestě plný
křivdy a ran.
Nikdo ti nedá ještě jednu šanci
žít...

Odlidštění

8. června 2008 v 11:52 | Nifredil
Dnes je den smutků
ušitých na míru
Neviditelná špína

za nehty
ze svěcené vody
/všechnu ji rozlít
na desku
klavíru/
Víš,
ještě jednou zastavit
věci
nutící tě stát.
Nemyslet na hříchy
se kterými si
narozená.
Ne
nenuť mě říct ti
z a s t a v s e
Konec nikdy není
tak zábavný
jako začátek.
(pro zdůraznění:
nesmíš se vrátit
nazpátek)
Na kůži nechat
padat tvrdost života
aby se aspoň
jednou zjemnila.
Chovat se jak
děvka v světskym autě
...vlastně ses
ničím neprovinila.
/Možná jen tím,
žes zabila/

Za něco...

8. června 2008 v 11:51 | Nifredil
Jsi dívka v negližé
točící se na špičkách
.
.
.
s ranním tiskem
a s panákem rumu
tančíš
....
Nechceš se stát
jen beránkem
konzumu.
Poskakuješ
směješ ticho
brečís
a málo dýcháš...
Proplouváš odpadky
pahýly těl
věříš
...
pískáš pro úplatky
a cesty se ti klikatěj
Jen klid. Klid, prosím!
Tohle jen tak nezaspíš...

Stálá naivita

2. září 2007 v 11:25 | Terin

A byla jsem malá holka
a v ruce držela pár duhových kuliček -
jejich lesk odrážel se v mém srdci.
Jedla jsem borůvky
(a ty ses bála vraního oka)
a řvala v lese
(jak na lesy)
---A nikdy jsem nevyrostla---
V duchu opakuji si scény z pohádek
a věřím v dobro

To co si v duchu opakuji...

28. srpna 2007 v 22:03 | Terin
Bojíš se smrti?
Jdi na kraj skály a skoč.
Bojíš se o mě?
Přijď a dívej se na mou smrt.
Bojíš se o svůj domov?
Nezapomeň se podívat jak ho bourají.
Bojíš se lásky?
Zamiluj se na první pohled a řekni sbohem.
Bojíš se bolesti?
Dívej se, jak krev ti stéká ze zápěstí.
Bojíš se života?
Co tě nezabije, to tě posílí.

Teď?Zítra?Ale jednou určitě...

28. srpna 2007 v 22:02 | Terin
Jednoho dne nebudeš
Nebudu ani já
A ani mlhavá rána
Nebude nic, co by mi tě připomínalo
A pak mi to přijde líto
Že neuvidím nic, co mi přišlo tak zbytěčné
Nebude můj Svět
A mé město
Nebude okolí, které mám tak ráda
Nebude ani ulice
Ve které jsem vyrůstala
Je mi to líto
Jsem uprostřed
Nebo na konci svého života?
Nebude ani tahle nejistota
A ani nevyjasněné otázky
Na které dlouho hledáš odpověď
Nebude nic, co by mě připomínalo
Doufám, že teprve jdu ke čtvrtině
Je mi líto
Že vás neuvidím
Za chvíli nic nebude
Nebude tma
A možná ani světlo na konci tunelu

Rady ( pro Elišku )

28. srpna 2007 v 22:01 | Terin
Rozsviť si lampu v pokoji
a vzpomeň si na své dětství.
Ať už tě uvidí kdekoli
nenech si sebrat sobectví.

Rozsviť si lampu v pokoji
a nenech si nic nalhávat.
Ať už tě prozradí cokoli
nauč se štěstí postrádat.

Zhasni tu lampu v pokoji
a nedej se smutkem polapit.
Ať už tě uslyší kdokoli,
tak nenech se ničím utišit.

Můj přítel...mé druhé já!

28. srpna 2007 v 22:01 | Terin
Noc rozevírá svojí náruč,
dnes už poslední přívětivé gesto.
Nic si nevyčítej a ji pouč,
že zázraky se nedějí často.

Láska si nevybírá svojí oběť jen tak,
vybírá s rozvahou a klidem.
A pak vzlétne nahoru do oblak,
dá sbohem ostatním lidem.

Posloucháš hlas ve svém srdci-
nádherná symfonie večera-
dál bojovat nemůžu a nechci,
snad nevznikne z toho mýdlová opera.

Zelený lístek padá k zemi
a s ním i moje pokora.
Moji poslední cnost vezmi,
když ďábel spadne zeshora.

Když jednu chybu uděláš,
tak jedna Ti určitě nestačí.
Co víc s tím naděláš?
Nic! Ale něco Tě to naučí.

Nedokážu vyjádřit ten pocit,
když drzým slovem Tě odbydu.
Nevím, kde se ve mě bere ten klid,
který už možná dlouho mít nebudu.

Možná, že děláme stejné chyby.
A proč tomu nemůže být tak?!
Vždyť i přes ostatní sliby,
jsem jedno tělo, duše, tep i tlak.

Jsi můj přítel na dobu neurčitou.
A tohle já mám přesně ráda.
Takhle si Tě vážím víc s každou minutou.
Půlku svého srdce Ti dávám.

P.S. Tu druhou si u sebe nechám. Co kdybys mne opustila a já bych zůstala bez srdce? Vždyť přece jen jedinou věc máme jistou.

Přemýšlím...

28. srpna 2007 v 21:59 | Terin
Směji se,
však mysl mračí se a skomírá.
Vyber si jeden lístek
a napiš,
tak jak se to dělává,
že člověk je herec
a všechno je jen hra.
Pláču.
Štěstí a smutek ve mně zápasí.
Tak přestaň myslet na mne
a pozastav se nad sebou.
Každý musí být,
aspoň jednou,
tak trochu sobec.
Nenávidím
ty, co vzali mi mé ideály,
tedy pokud vůbec nějací byli.
Vytvořím si své vlastní sny
a nazvu je jinak -
realitou.
Toužím
po určité kráse tohoto světa.
Je nádherná a pomíjivá,
tak jako láska a smrt,
tak jako přátelství
a touha.
Myslím
na přátelství a zradu.
Jedna neopatrnost a jste vrahem.
Bolest a vina.
Lítost a pak něha.
Nic není zadarmo...
Koupíš si tělo, úspěch, slávu.....ale ne štěstí a mou lásku, za to se ti omlouvám.
 
 

Reklama