Tak tedy!

22. listopadu 2008 v 12:53 | tady žvaní Nifredil |  V knihovně
Báseň od Sylvie Plath (sbírka Ariel).

Pár vět o ní: Manžel ji nechal samotnou se dvěmi dětmi. Odstěhovala se do pronajímaného domu, kde byla hrozná zima, zamrzala voda a tekla vana. V té době (poslední měsíce života) psala knihu Ariel, nabytou šedí jejích dnů, prázdnotou, halucinacemi, výčitek, ironie, lítosti...Několikrát se pokusila o sebevraždu, poslední pokus se podařil. Zemřela ve třiceti letech.



Lady Lazarus

Udělala jsem to znova.
Jeden rok z každých deseti
to provedu---

Něco jako putovní zázrak, kůže mi
září jak nacistické stínítko na lampu,
z pravé nohy mám

těžítko na papír,
tvář nepokrčenou jak jemné
židovské prádlo.

Dej pryč ten ubrousek,
můj nepříteli!
To tě tak děsím?---

Nosem, jamkami očí, kompletním chrupem?
Ten kyselý dech,
ten se vytratí za den.

Brzo, už brzo maso,
polknuté jeskyní hrobu,
se na mně zabydlí

a já se změním v tu ženu, která se směje.
Je mi teprve třicet.
A jak ta kočka musím umírat devětkrát.

Tohle už je teď potřetí.
Co je to za fušeřinu,
znicovat každé desetiletí?

Celý ten milion vláken.
Dav chroupající buráky
se dere dovnitř, chce se na ně podívat,

jak mi vybalují ruku a nohu---
náramný striptýz.
Pane a dámy,

račte mi juknout na ruce
račte i na kolena.
Možná že jsem jen kost a kůže,

ale i tak jsem to já, pořád jedna žena.
Bylo mi deset, když se to stalo prvně.
To byla nehoda.

Podruhé jsem chtěla
vydržet a nevrátit se vůbec, už to vzdát.
Houpala jsem se uzavřená

jak mořská škeble.
Museli mě volat, zavolat
a obírat ze mne červy jak lepkavé perly.

Umírat
je umění, jako všechno ostatní.
V tom já se vyznám skvěle.

To umím tak, že to pálí, že je to jak peklo vřelé.
To já umím, že to cítím v celém těle.
Mohli byste aspoň říci, že mám nadání.

Je dost jednoduché udělat to v cele.
Je dost jednoduché udělat a zůstat v tom.
To je tak teatrální

návrat za bílého dne
na stejné místo, k stejné tváři, k docela
stejnému, hulvátsky natřesenému zavolání:

"No, to je zázrak!"
Tohle mě vždycky znova oddělá.
Existuje taxa

za pohled na mé jizvy,taxa
za poslech mého srdce - -
ono fakticky bije.

A existuje taxa, setsakra vysoká taxa
za slovo, za dotek,
za špetku krve,

za kousek mých vlasů, za cárek šatů.
Je to tak, Herr Doktor.
Tak to je, Herr Nepřítel.

Jsem váš opus,
vaše drahocenné
bejby z ryzího zlata,

které roztaví výkřik.
Svíjím se, pálí to jak plamen.
Nemyslete, že nejsem s to ocenit váš nevšední
zájem.

Popel, jen popel - -
musíte do něho šťourat a hrabat?
Maso a kost tam nejsou, ber kde ber - -

kostka mýdla,
snubní prsten,
zlatá plomba.

Bacha,
Herr Lucifer,
bacha, Herr Bůch.

Povstávám z popele,
vlasy mám z rudých stuh
a žeru muže jako vzduch.




Její básně jsou opravdu dlouhé a na opisování náročné - na mě, jako na líného člověka, určitě. Proto další přibyde někdy...prostě někdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Raven Raven | Web | 23. listopadu 2008 v 21:35 | Reagovat

Páni... mrazí z toho.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama