Jiří Žáček (1.část)

26. října 2008 v 18:23 | tady žvaní Nifredil |  V knihovně
Protože za chvíli se bude muset opět vrátit do knihovny, přidávám ty nejoblíbenější básně. Aby mě dál hřály a fasninovaly.


V ŠESTNÁCTI

Půlnoc se koupá ve tmě jak v dehtu
Tvé náušnice zvoní na poplach
Nezhasly ještě blesky tvých nehtů
jak z ostrých nožů jde z nich trochu strach.

Luna nás přežehná jak líný velebníček
jen pozdvihnutím malíčku
Schováš se celá za zástěnu víček
až vysvléknu tě z knoflíčků

Teprve k ránu kdy se slova vrací
tvé rty z mých odletí jak vyplašení ptáci
do jitřních úsměvů a bezvýznamných vět

Pak budem spolu kouřit cigaretu
A trochu bláhoví v tom doutnajícím létu
budem si myslet že nám patří svět


LIJÁK

Být liják! Pada z oblohy
a spláchnout z ulic všecku špínu.
A ženy líbat na nohy
a mezi prsy stékat k jejich klínu...


DÉŠŤ

Léto nám v deštích vypršelo.
Zas jedno léto je to tam
a sním je pryč tvé nahé tělo.
Podzim nás vrací samotám.

K ránu mě budí šramot myší,
nikomu říkám: Slyšelas?
Na okna plavé děště píší
svůj nečitelný vodní vzkaz...



NOČNÍ PŘEDSTAVENÍ

Striptérky z oken internátu,
mé první lásky,
kde jte teď?
Našly jste pro své děti tátu?
A ještě máte pružnou pleť?

Měly jste patent na úsměvy.
Ještě vás baví svlékat se?
Dnes už tam vedou mladší Evy
kurs estetiky
pro chlapce.


DÍVKA, KTERÁ MILUJE FERLINGHETTIHO

Má doma na vsi plešatého Romea,
v kabelce vložky,
za které se stydí,
svou bibli - básně Ferlinghettiho,
chuť k líbání a eufórii z lidí.

Zítra ji čeká zkouška z anatomie -
a vhlavě prázdno.
Čert vem všecky flámy!
Mám držet palec - nebo radši dva.
Však se mi odvděčí!
A večer zavolá mi...

Už nezavolá. Sešrotuje ji
náklaďák
v ranním propadlišti v Libně.
Tu knížku už ji nevrátím...
A přece všecko začalo tak slibně...


ZAPOMÍNÁNÍ

1/
Všecky dopisy píšeme pozdě

Vysypeš na dlaň z obálky
mrtvolky písmen
Potom si přečteš
prázdný papír

Co mohu říci tobě dnešní
já předvčerejší

2/
Někdy se stává že si kdesi
tak jako klobouk v putyce
omylem vyměníš s kýmsi život

A když to poznáš je už pozdě
a jen tě občas hryže
čí život žiješ
a je-li ten tvůj v dobrých rukách

3/
Píšu sám sobě dopisy
abych věděl
kdo jsem byl včera

Ale že nikdy nevím
kým budu zítra
všecky mé dopisy chodí na cizí adresy


POSLEDNÍ PRVNÍ LÁSKY

Vyklíčí jaro motýlí
a dívky něžně zešílí.

Laskáme kůži z perleti -
ony už myslí na děti.

Dají nám sbohem potají,
pozítří už se vdávají.

Umřou nám, umřou zvesela,
hraje jim k tomu kapela.

KOmu teď dlaně zahřejí,
bludičky našich nadějí?

Vypadly brzy z kola ven,
zbude nám z nich jen hudba jmen.



PAR AVION

Píšeš, žes dala sbohem Frisku...
Že člověk má mít odvahu
být šťastný...Ale že v tom trysku
vzpomínáš často na Prahu...

Na kolej, na báječné flámy
a revoluce při pivu...
Co Hanka...? Kluci...? Co je s námi...?
Jsem ještě vůbec naživu...?

Kdo to byl - já? - kdo z tvého klína
pil rozkoš, věrný motýlek?
Teď jezdíš na drink do Londýna,
máš syna, muže, hotýlek...

Jsi šťastná - píšeš - za kopečky,
tam, kde se otevírá svět...
A marně luštím ty tři tečky
na konci každé ze tvých vět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama