A stejně budu šťastná, i když to někdy vůbec nejde...

24. října 2008 v 16:08 | tady žvaní Nifredil |  Zápisky (o) všem...
Šla jsem ve tmě domů. Byla zima, prsty mi z mrazu zmodraly, nohy mě bolely nepředstavitelným způsobem a levý loket jsem necítila ( ať žije práce ), ale věděla jsem že žádná fyzická bolest se nevyrovná té, kterou jsem cítila uvnitř. Svírala mi žaludek a chtěla jsem si vyrvat srdce...







Potkala jsem spoustu nových lidí. Vydělala si slušné peníze, takže si můžu koupit svetr - konečně už nebudu mrznout. Párkrát jsem se od srdce zasmála a propadám z matiky. A je mi to jedno, protože vím, že se snažím.

Udělala jsem pár dobrých skutků a brečela jsem.

A tak tu sedím, celý člověk mě bolí, před sebou mám kotel čaje a pojídám brambůrky s příchutí "pikantní chilli", ale vůbec nepálí, což mě zklamalo. Jsem unavená, ale vím, že je to dobře. Že takhle to prostě má být.


Hudební typ pro dnešní den:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Raven Raven | Web | 25. října 2008 v 14:37 | Reagovat

Nifredil... Nebudu se na nic ptát... Jenom... ta vnitřní bolest - no víš, nás ve škole učili, že bolest je varováním. Varováním, že už to tak být nemá a nebo, nebo je to výkřik "Už ne! Už ne!"...  Víš, Nifredil, i když hranice bolestivosti je hodně různá - nechci, aby tě to někdy zničilo.

To bolest dokáže.

Mimochodem, moje icq je 4*2*7*5*5*1*4*3*7. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama