Zatím nevymyšleno.

9. září 2008 v 16:58 | tady žvaní Nifredil |  Prozaické (ne)smysly
Pokusila jsem se o povídku na pokračování. Je to z části autobiografie, ale opravdu jen z části. Začala jsem ji psát proto, že jsem měla chuť na něco "sladčího" (i když ne vždy) a chtěla jsem, aby aspoň něco skončilo dobře - tak jak má.Je to vlastně jen hloupost, která je tu čistě pro mně. Nic oslnivého, nic převratného, nic co tu ještě nebylo.
Název mě zatím nenapadl, nápady jsou vítány(úsměv).

/ Ve škole procházíte mnoha obdobími, které nejsou příliš lehké. Učíte se na zkoušení, testy a na závěrečné písemky, čeká vás maturita a pak vysoká. A horší je snad jen potkávat nové lidi a celé ty roky s nimi vycházet. /
Šla strašně pomalým krokem ke své třídě. Míjela ředitelnu, nástěnku s nevyhnutelnými akcemi a pár ještě prázdných tříd, které čekaly na své opozdilce. Po téhle chodbě chodila už druhým rokem a pořád si nemohla zvyknout na tu neustálou neosobnost, která ji pořád svírala útroby. Vešla do její třídy a zabrala lavici u okna. Měla tak aspoň docela dobrý výhled na ulici, všechno lepší než se dívat na prázdnou zeď, která byla znečištěná od her s jídlem ( tyhle hry prostě nikdy ze škol nezmizí ).
Do třídy už přicházeli i ostatní spolužáci a její loňská sousedka si k ní opět přisedla. " No tak! Povídej! Co prázdniny?" ptala se s nadšením Adéla a její oči přitom zajiskřily zvědavostí.
" Jo, šlo to." Jak nesnášela první školní den. Všichni přijdou a nedočkavě se vyptávají. Obdivují vaše nové účesy, oblečení a to jak jste se přes léto krásně opálili. To ji přišlo prostě moc dětinské, nikdy se o tohle nezajímala.
" Ale no tak, Terez. Řekni mi aspoň něco!"
" Dobrá. O prázdninách jsem dělala spoustu věcí. Nic zajímavého, jako každej rok."
" Jsi hrozná! Vždycky mě musíš odbýt." Zasmála se a lehce ji plácla do ramene.
Zazvonilo na hodinu a do třídy vešel strašně vysoký chlapík a zeširoka se usmál. Všichni žáci se na něj lehce vyděšeně podívali a pokusili se také o jakýsi náznak úsměvu.
" Takže mé ctěné jméno je Jan Potměšil a mimo to, že jsem váš nový třídní profesor, tak vás budu mít i na zeměpis. Minulý rok jste měli paní profesorku Míčovou, že?" Vyslal tázavý pohled do třídy a ta mu na to nesourodě přikývla.
" Dobře tedy, tady si vezmětě indexy, opište si do něj rozvrh, vyplňte jméno, bydliště a tak různě. Však to znáte. Pak můžete jít. A zítra v osm vás tu zase čekám, myslím, že si to spolu užijeme. Tak zítra mládeži." řekl a odešel. Všichni se dívali na dveře, kterými zmizel jak blesk a nevěřícně kroutili hlavou.
" Tak to se máme na co těšit" řekla Adéla a měla stále vytřeštěné oči.
" Ale rozhodně to bude pohoda." smála se Tereza a sbalila si své věci do tašky.
" Myslíš, že sem přišel někdo novej?" zeptala se Adéla a rozhlížela se po chodbě.
" Určitě přišel někdo do kvinty."
" Měla jsem na mysli někoho staršího a ne zajíčky."
Z jedné třídy vyšlo pár kluků a se zaujetím se bavili o nejnovější počítačové hře. Jeden z nich se otočil a podíval se na procházející dívky.
" My o vlcích…" řekla s pobavením Adéla a mrkla.
" Cože?" zeptala se nechápavě Tereza.
" Zajíčkové." Kývla směrem ke klukům. " A ten jeden na tebe dost koukal."
" Prosím tě, nech toho. Už zase přeháníš!" Smála se, ale stejně se podívala jejich směrem. Ten kluk se na ni hrozně mile usmíval. Zvedla lehce levý koutek úst a naznačila pozdrav. Proč si nezískat přátele, ne?
" Tebe ale mladíčci zajímají, co?
" Ne, jen je dobrý se s někým seznámit mimo třídu. Vždyť víš jaký tam máme blbce." Připomněla ji a při myšlence na své spolužáky se oklepala.
Neměla to domů daleko, takže dorazila asi za půl hodiny. Tašku hodila na židli a vešla do kuchyně, kde už byla její máma.
" Ahoj, mami."
" Ahoj, Tery, prosím tě, moc mě to mrzí, ale musím jet do nemocnice, nastaly komplikace u jedné mé pacientky a musím se na ni podívat. Vím, že jsme dneska chtěly hezky poobědvat a užít si den, ale nejde to."
" To je dobrý. Něco si ohřeju." Nasadila "vpohodě" tón a otevřela ledničku, odkud na ni vykukovaly různé rychlovky.
" Slibuju, že přijedu jak jen to bude možné a vyrazíme někam na večeři."
" To by bylo fajn." řekla, ale stejně věděla, že přijede až pozdě v noci. Bylo tomu tak často, vlastně jediné místo, kde se spolu pravidelně vídaly byla právě kuchyň. Byla to jejich vzájemná spojka. Políbila svoji dceru na tvář, ještě naposledy se na ni omluvně podívala a odešla. Tereza se za ní dívala, jak odchází z domu, tím svým sebevědomým krokem a pomyslela si, že by chtěla být v dospělosti jako ona.
V televizi dávali americký slaďák s přehrávajícími herci. Chvíli se na něj dívala, ale dlouho to nevydržela a přepla na hudební kanál. Zrovna tam "zpíval" nějaký rádoby raper, co si hrál na největšího krále. Byl u auta a kolem něj se svíjely vysoké nohaté blondýnky v plavkách. Tomu výjevu se musela zasmát a vzpomněla si při tom na spolužáka. Jednoho hrozného blbečka. Měl vždycky při hodinách trapné poznámky, hrál si na chytráka a dokázal skvěle člověka urazit. Ji už několikrát. Nic si z toho ale nedělala. Určitým lidem se mohla jen zasmát, nebudili v ní respekt, a on jí v něm rozhodně nikdy neprobudí. Konečně se odhodlala sáhnout pro ovladač a vypnula televizi. Zvedla se z pohovky a šla směrem ke svému pokoji. Bezvládně si lehla do postele a ještě před usnutím se jí vybavil ten rošťácký úsměv.
/ Jsou pouze dva typy lidí. Ti, se kterými se cítíme dobře. A ti, kteří jsou pro nás směšní. U těch prvních se nemusíme nikdy snažit, můžeme vždycky být tím kým jsme a nikdy jim to nebude připadat divné. Když budou šťastni, budete i vy. A ti druzí? Můžete se pokusit přizpůsobit a nějak s nimi vyjít. Někdy se to vyplatí a někdy ne. /
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vyvrtaná oliva vyvrtaná oliva | Web | 9. září 2008 v 17:13 | Reagovat

Chceš se dozvědět o všem trochu víc? Chceš si přečíst zajímavé články, nebo se zapojit do diskuzí? Chceš vidět opravdu netradiční a netuctový blog? Tak se koukni!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama