My dva

16. září 2008 v 21:44 | tady žvaní Nifredil |  (ne)Laskavé lásky
Není to báseň, není to povídka, není to...nic. Asi rok staré. Dneska mi to něco připomnělo a té ironii minulosti se vlastně směju. Když jsi zpětně přehrajete chvíle a pocity, tak vám to přijde velice absurdní kvůli čemu (komu) jste se trápili. Protože najednou je to hloupé, bez významu, nijaké...
Neberte to co bude následovat moc vážně...jen zpoloviny pravda, ale pocity jsou skutečné. Někdy až přehnaně.


Slunce zapadlo.
---sleduješ jak se náš čas naplnil? A tys to ani nestačil postřehnout!
A při tom západu slunce si měl na sobě -
to zelený tričko,
ty boty od "vjetnamců"
a jedna tkanička byla delší než ta druhá.
Nápis se odlupoval...
(slupka spadla a bez obalu jsi to řekl)
Jdeme spát!
Mrkl jsi.
Ne!
Dnes ne!
Takhle ne...
Po pěti pivách a dvou rumech, ne....
A možná, že nikdy
ne!
---Ráno---
Mlčel si...možná studem...
nebo uražen?
Tvé ublížené ego s velkou pamětí....cha!
A stejně ne...
a ne a ne a ne!
Jdi pryč...(tohle jsi řekl - MĚ!!!)
Jdu a ráda...mlčím...
A na schodech? Pláču! Jak malý děcko
Jak sněhulák na konci zimy
a jak slunce, které ho musí zničit.
Jak jak jak....jak já!
Tak jak dokáže plakat zlomený člověk...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Raven Raven | Web | 18. září 2008 v 23:20 | Reagovat

Zlomená. Kéž by nikdy... ach ne! Bylo by to... zrůdnost. Výkřik, pád. Nejdřív padáš, pak se lámeš. nebo naopak?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama