Ještě jsem ho nenašla...

1. listopadu 2007 v 21:51 |  Zápisky (o) všem...
Už v útlém dětství jsem přišla o iluzi toho, že se o vás vždy někdo postará. O tuhle jistotu mě připravilo několik situací. Například když jsem si jako malá hrála na pískovišti, olizovala jsem písek a chytla salmonelózu a při tom si moje vlastní matka četla jednu ze svých harlekýnek. Od těch dob se snažím být co nejvíc samostatný člověk, i když musím přiznat - někdy se mi to opravdu nedaří. Pokud mám něco zařídit, svedu to okamžitě na ostatní. Možná to není nesamostatnost, ale pouze má otřesná lenost, kterou máme snad už odjakživa v rodině.
Ale jedno si přece jenom začínám uvědomovat. Člověk je stejně vždycky na někoho odkázán, ať už chcete nebo ne, vždycky tu bude někdo o koho se bude chtít opřít. A je už jenom na něm jestli vás nechá použít jeho rameno. Někdy je ten pocit docela příjemný.



Možná, že si má každý z nás najít nějakého svého strážného anděla. Ať už reálného, v podobě přítele nebo rodiny. Nebo toho duchovní. Sice je jen vymyšlený, ale pro vás bude navždy ve vašem srdci. A to je důležité.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama